Začátkem prosince uplynulo již dlouhých deset let od skonu našeho osadníka, Mláďěte. Proto se Jiřča rozhodl uspořádat malou vzpomínku. Sešli jsme se poslední listopadový víkend na našem sroubku. Jirča, Čort a Čoud přijeli již v pátek, Pštrosák s Kuldou v sobotu. Už v pátek se hlavně zavzpomínalo na písničky, co Mládě hrával. V sobotu dopoledne se vyrazilo na vejšlap a odpoledne a večer jsme zasedli k prostřenému stolu. Svařili jsme vínko a pustili se do hraní kostek. Občas něco zobnout a taky pohrát na kytaru. Spát se šlo až hluboko po půlnoci. V neděli jsme poklidili, a ještě nachystali nějaké dřevo na otop. A pak již odjezd k nedělnímu obědu. Byl to pohodový víkend i pěkná vzpomínka na Mláďěte.

   Letošní podzimní vandr byl trochu netradiční. Sice jsme několikrát posouvali termín, ale nakonec přeci jen vyrazili. Jelikož jsme byli pouze dva a nechtělo se nám sedět více jak 4 hodiny ve vlaku v roušce, rozhodli jsme, že pojedeme autem.

   Tak tedy v sobotu 17. října ráno jsme rozběsnili celých 50kW stařičké Felície a vyrazili směr Novohradské hory. Náš cíl bylo lesní parkoviště u Hojné Vody. Skutečně asi po dvou hodinách celkem poklidné jízdy s velice nestálým počasím přijíždíme do místa dnešního cíle. Na parkovišti, které z větší části využívají lesáci pro těžbu jsme asi hodinu pozorovali z auta, jak děsně leje.

   Kolem poledne konečně déšť ustává, tak rychlá káva a hurá vzhůru. Nejprve vyrážíme po zelené na Kraví horu. Převýšení 133 metrů zvládáme celkem v pohodě, neb jsme ještě plní síly a hlavně bez báglů. Kótu 953mnm si ještě navýšíme o 32 metrů, což je výška plošiny na Bývalé vojenské hlásce z roku 1988. Plošina je prý vyhlídková, no to nemůžeme potvrdit, neboť přes hustou mlhu byly vidět jen špičky nejbližších stromů, naštěstí zde stále zelených.   Oklikou kolem Kuní hory, přes Staré Hutě se vracíme zemědělskou nábližkou k parkovišti, což bylo velmi prozíravé, neboť zde jsme právě objevili naše tábořiště pro první noc.

   Do setmění ještě nějaký čas zbývá a tak vyrážíme do vesnice omrknout Zvon setkávání. Ten zvoní jen jednou, a to v neděli v 19 hodin. Na to jsme čekat nemohli, a tak opět stoupáme, tentokráte na kopec Vysoká. Vysoká je vysoká 1034mnm, a protože čas nás tlačil, neb jsme nechtěli tábořit úplně za tmy, vydali jsme se po 880mnm vrstevnici až k pralesu Hojná Voda. Ten je mimochodem stejně starý jako ten Žofínský ale na rozdíl od něj stále volně přístupný. Začíná se smrákat, a tak rychle po spodní silničce, kde jsou na nás připraveny překážky v podobě záchytných sítí, zpět k tábořišti. Na poslední chvíli jsme postavily přístřešky a rozdělali oheň. Ještě opéct maso, zhodnotit den a rychle jít zalehnout, jelikož je tma jak v p…

   Nedělní ráno vypadá podstatně lépe, alespoň co se týká počasí, a tak se přesouváme do vísky Pohoří na Šumavě, která opravdu není na Šumavě ale blízko nejvyšší hory Novohradských hor. Jo a taky tady končí silnice. Počasí nám přeje, takže po malém zakufrování, překonání tradičních Pštrosákových zažívacích patálií a prohlídkou opravdu majestátního Pohořského zeravu, zdoláváme kótu 1072mnm – Kamenec. Kamenné hradby, co zde příroda vytvořila jsou opravdu úchvatné a po právu dávají hoře její název. Míříme na jihozápad, okolo bývalého hostince až nás zastavuje drátěný, téměř nekonečný plot. Ne, není to pozůstatek železné opony ale nejspíš rozdělení českých a rakouských honiteb, neb jak je známo, zvířata nejsou uvědomělá a mohla by zběhnout. Po pár metrech tedy nacházíme branku a opouštíme naši republiku. Čeká nás téměř šestikilometrový úsek Rakouskem kopírující naši hranici. Cesta téměř po vrstevnici příjemně ubíhá, také díky tomu že s sebou netáhneme bágly ale jen batůžky s jídlem, které jsme snědli při obědě u trojmezního kamene nedaleko vrchu Sepplberg. Pomalu, již otevřenou krajinou plnou malých, hezkých až kýčovitých zemědělských usedlostí (ano byli tam i sádrový trpaslíci) přicházíme k hraničnímu přechodu Pohoří / Karlstift. Hraniční přechod s Rakouskem (a to i pro auta) na polní cestě jsem viděl poprvé. Ještě navštěvujeme český (tedy falešný) pramen Lužnice a vydáváme se zpět do Pohoří k autu. Jelikož je to necelý kilometr, tak uhýbáme z cesty a hledáme místo k táboření. Krajina je tu téměř idylická, žádné silnice ani pole, jen louky, remízky a krásně zelené lesíky. Řeklo by se ideální místo k utáboření, avšak jakmile vstoupíme přes husté větve do lesa je nám jasné, že to nebude tak jednoduché. Všude neskutečná džungle, spousty větví a stromů popadaných přes sebe, takže po půl hodině nacházíme místo v cípu lesa, kde to sice vypadá stejně, ale po vyčištění tu nejsou alespoň pařezy a kořeny a dvě místa vypadají docela pěkně. Rychle se vracíme pro cajky a zpět postavit přístřešky. Už za tmy rozděláváme malý ohýnek u bažiny na okraji lesíka. Zvuk lámajícího dřeva se nesl krajinou až na rakouskou stranu, kde ho zaslechl jeden Jägersmann. Netrvalo dlouho a přijel se na nás podívat. Nutno podotknout že to byla velice zdvořilostní návštěva, a tak jsme indiánskou řečí (anglicko-německo-česko-ruko-noho) popovídali o tom, jak je to tu hezké a že jen přespíme a zase půjdeme dál. Něco pojíme, uvaříme čaj a popíjíme Jägermeister – jak příznačné. Je chladno, u bažiny obzvlášť, a tak jdeme na kutě.

   Ráno je celkem kosa ale poměrně hezky, tak snídáme už jen na plynu a v tom přichází náš známý rakouský myslivec a jak že jsme se to vyspali a nebyla-li nám v noci zima a tak. Stylem koktající hlasatelky ve znakové řeči jsme se rozloučili, sbalili a došli k autu do vesnice. Po krátké prohlídce zříceného kostela Panny Marie sedáme do auta, startujeme napoprvé a po polní cestě přejíždíme našim známým hraničním přechodem do Rakouska směr hora Mandelstein (874 m). Auto necháváme na celkem prázdném parkovišti necelý kilometr od vrcholu a vyrážíme vzhůru na kopec. Cesta bez báglů a za pěkného počasí je příjemná. Na nejvyšším místě je vyhlídková plošina s dalekohledem, a tak prohlížíme česko-rakouské pohraničí a tipujeme kde co je. Procházíme pod dřevěným křížem, míjíme kapličku s pamětní deskou, která byla vystavěna na památku poválečného odsunu sudetských Němců z českého pohraničí v roce 1945 a mezi kamennými stoly, tvořící jakési poutní místo se vracíme pomalu zpět. Nejdeme přímo po cestě, ale procházíme kolem skalních útvarů tvořících takové malé skorojeskyně. Jsme zpátky na parkovišti a jelikož máme ještě dost času, vyrážíme po hřebeni severovýchodním směrem na kopec Aussicht Hut (834 m). Cestou jsou krásné výhledy a také prolézáme různé skalní útvary s příznačnými jmény které v češtině zní jako „Kbelíky“ „Sluneční kámen“ nebo „Klobouk“. Na bushmena se vracíme zpět k autu a pod turistickým přístřeškem vaříme náš oblíbenou fazolovou obědovečeři.

   Je čas vyrazit k domovu, navigaci nastavujeme na hraniční přechod ve Slavonicích, kam přijíždíme už za tmy, neboť jsme se ještě zastavili v Gmündu a prošli si přírodní park Blockheide. To že jsme v ČR poznáváme celkem lehce – všude samá objížďka, a tak domů dorážíme pozdě v noci.

   Byl to trochu jiný vandr ale bylo tam moc hezky. Zde pár fotek.

Prázdniny jsou na svém vrcholu a my děláme zásadní rozhodnutí. Kvůli zhoršování situace kolem nemoci covid-19 jsme se rozhodli zrušit oheň starých bardů. Aspoň máme více času dát do kupy náš kemp. Primární akcí je postavení nové kadibudky.

   Schází se nás jen pár, co bys spočítal na prstech jedné ruky. Páteční večer trávíme u Rosti v hospůdce a pak ještě u táboráku.

   V sobotu se vrháme do práce. Nejdříve posekat celkem už zarostlý lom, a poté rozebrat starý záchod. Taky zaházet stávající jímku, což je celkem chuťovka. Desky z kadiboudy použijeme na stavbu nové. Odpoledne odjíždí Pštrosák na oslavu padesátin, tak pokračujeme jen v čtyřech. Po sedmé hodině toho už máme dost. Gréta, Kryštof a Smejda se jedou vykoupat do Bransouz a Kulda v klidu povečeří a pak taky míří k domovu.

    V neděli zbývající trojka dodělá nějaké drobné práce, uklidí a též odjezd domů do Jihlavy.

Bylo nás sice jen pár, ale něco jsme přeci jen udělali. Příště to snad s účastí bude lepší. 

   Léto začíná nabírat na síle, prázdniny jsou teprve na začátku a my vyrážíme na náš oblíbený retrovandr. Tentokrát jsme vybrali říčku Rokytnou. Do Ivančic jedeme v našem obvyklém složení. Kryštof, Pštrosák a Kulíšek. Zde o půl osmé vystupujeme na místním autobusáku. Po vyřešení Pštrosákových střevních problémů, se občerstvujeme v malém pubu. Už za tmy hledáme za městem místo na spaní. Řeka je klidná, ale po četných deštích kalná. Je slyšet skřehotání žab a občas nám nad hlavami přelétne netopýr. Nocleh nacházíme kousek nad pěknou studánkou.

Ráno u studánky bohatě snídáme. A pak hurá na štreku. V Budkovicích na rybářských závodech poprvé odpočíváme. Zatímco Kryštof čeká na pivo, my si dáváme uzeného tolstolobika. Je vynikající. Odpoledne přicházíme do Moravského Krumlova. Je hrozný vedro a tak končíme na zahrádce restaurace U blondýnky. Zaháníme žízeň a pak kolem Týnského rybníka šlapeme do Vémyslic. Tady jsme se rozhodli na místní plovárně vykoupat. Smýváme ze sebe pot a prach. A samozřejmě dodržujeme pitný režim. Za obcí v dubovém hájku konečně po delším hledání najdeme příhodné místo na zakempování. Jsme unavení, přesto si neodpustíme rozdělat malý ohýnek.

Nedělní ráno je nádherné. Uklízíme tábořiště a scházíme dolů k řece. Podél jejího toku pokračujeme ve vandrování. Jsme bez vody, v Tulešicích ji proto doplňujeme. Míjíme pár bývalých vodních mlýnů. To už si také všímáme, že spaním v listnatých lesích nabíráme klíšťata. Těm se líbí hlavně u Kryštofa a Pštrosáka. Z mapy zjišťujeme, že v Tavíkovicích je přírodní koupaliště. S jazyky napuchlými od žízně, pozdě odpoledne přicházíme k nádrži.  Nejdříve rychlé pivko a potom sice studená, ale osvěžující koupel. Poté se vracíme ke stánku s občerstvením. Dnes už nikam nespěcháme, chceme se poblíž uložit ke spánku. Hrajeme karty a též dáváme řeč s partou kamarádů. Ti taky vandrují po Rokytné, jen opačným směrem než my. Po desáté hodině večerní opouštíme kempoviště a krkolomnou cestou končíme v jedné ze zátočin říčky.

Po probuzení balíme na rychlo. Ještě odstranit klíšťata a zase na štreku. Snídat chceme později, na Marýně, fleku znojemských T.O. Tiger. Nakonec se na kemp nebrodíme, ale jíme poblíž na opačném břehu řeky. To už se posouváme k Biskupicím. Tady se chceme zastavit v soukromém pivovaru Gajdoš. Pivo i limonáda jsou vynikající. Káva také pomůže. Doplníme vodu a zpátky do lesů. Cestou putujeme kolem několika letních táborů. Večer táboříme u Spáleného dubu. Dojídáme zbytky, pijeme čaj a hrajeme karty, dokud nám to světlo dovolí. Pak na kutě, je to naše poslední noc.

Je úterý ráno. Do Jaroměřic nad Rokytnou je to jen kousek. Zjišťujeme, jak jsme na tom s klíšťaty. Konečná bilance je: Kryštof a Pštrosák přes deset, Kulda tři. Za Příšťpem se ještě zastavujeme u kamenolomu a do města se dostáváme před polednem. Obědváme v hospodě Korida. Pak autobusem do Třebíče a odsud vlakem domů do Jihlavy. Vandr super, až na ty klíšťata.  FOTO

 

   Poslední roky Vítání jara pořádají kamarádi z Dlouhé Štreky. Letos se bohužel kvůli známé celosvětové situaci potlach neuskutečnil, a proto se chlapci rozhodli po uvolnění omezení uspořádat oheň v náhradním termínu. Sice ne jako Vítání jara, ale pod heslem Mladost je radost. 

   My jsme vyrazili se Pštrosákem v sobotu dopoledne. Kryštof byl zván na jinou akci. Auto jsme nechali v Klátovci a kolem rybníka Zhejral se vydali směrem pod Javořici. Cestou potkáváme dost cyklistů a ve Zhejralu vidíme i pár koupajících. Na flek jsme přišli kolem oběda. Někteří kamarádi něco kuchtí a ostatní zamířili do hospůdky nebo na špacír. Taky se posilníme a s Petem a Pavlem míříme na Planiště do osvěžovny. Tady se jsme se rozhodli pro vejšlap do Studené. V sobotu odpoledne je ve vsi totálně mrtvo a tak se oklikou vracíme na Křehuli. Je šest hodin večer a na místě je už spousta trempíků i dost drobotiny. Dáváme si buřta a pak kávu. A taktéž pivko. 

Kvůli dětem se zapaluje ještě za světla. Rozdali se odměny za soutěže, Bláža vyprávěl story o historii osady a poté vyhlásil volnou zábavu. Ke slovu se tak dostaly hudební nástroje a hlasivky kamarádů. Spát se jde dlouho po půlnoci. 

Ráno v neděli nás uvítala pošmourná obloha. K tomu se pomalu spustil déšť a začalo hřmít. Narychlo balíme, něco malého do žaludku, rychle se rozloučit a rychle na cestu. K autu docházíme zavčas. Jen co jsme se rozjeli, spustil se pěknej slejvák. A ten vydržel celou dobu až do Jihlavy. Ale oheň to byl vydařenej.

Tak nám nastala doba koronavirová. Naštěstí začátkem května přichází postupné rozvolňování, a proto narychlo svoláváme brigádu. Je potřeba vykopat novou díru na kadiboudu a pořezat nějaké to dřevo. První pracanti přijíždí už ve čtvrtek, aby se na tu fachu pořádně připravili a hlavně patřičně posilnili. Zbytek dojíždí během pátku. Máme zapůjčenou pořádnou centrálu a kango. S tím jde práce na kadiboudě pěkně od ruky. Taky druhá parta u dřeva se činí a tak nám špalky pěkně přibývají. Mezi tím dobrej gáblík a vyhlazené pivo. Též dobrá kávička a něco k ní. Večer ohýnek a kytara. Takhle makáme až do nedělního oběda. Díru na novou toaletu máme hotovou a pořezaného dřeva taky notně přibylo. Velký dík patří všem zúčastněným, hlavně klukům Hromádkovým, kteří za práci umějí vzít a našim drahým polovičkám, které se staraly o zázemí. Tak ještě jednou dík a zase příště. 

   V Pavlově u Herálce se konal již tradiční hokejový turnaj pořádaný trempíky z Humpolecka. Jedeme s Pštrosákem až v sobotu po obědě jen tak si pokecat s kamarády. Je chladno, ale slunečno. Přijíždíme akorát na vyhlášení výsledků. Po dopoledním klání přichází k duhu výborná hovězí polévka, klobásky z udírny, domácí moučník a samozřejmě i pivčo. Po páté hodině se přesouváme na flek T.O. Výr. Tlacháme u ohýnku, Kozák s Pavlušou brnkají na kytary a všichni se dobře bavíme. V deset hodin se loučíme a odjíždíme k domovu. Ahoj, Pštrosák a Kulíšek.

   Během loňského roku jsme na flek dopravili spoustu dřeva. A tak je potřeba ho postupně zpracovat. Proto na poslední lednový víkend chystáme malou brigádičku. Sjelo se nás jen pár. V pátek večer Kryštof, Čort a Jiřča. Ti zašli ještě do hospůdky k Rosťovi na pivko a poté na srub a do hajan. V sobotu přijel Pštrosák s Kulíškem. Hned se vrháme do práce. Pila sviští, kalač a klíny taky nezahálí, a tak postupně roste hranice s poleny. Po poledni přichází čas na oběd. A zase do rachoty. Makáme až do tmy. Unavení, ale spokojení sedáme ke stolu. Pštrosák se stará o jídlo, Kulda svařuje víno a Kryštof hrábne do strun. Takhle plkáme, zpíváme a debužírujeme až do půlnoci. Potom postupně zalézáme do spacáků. V neděli dopoledne ještě trochu máknem a po dvanácté odjíždíme domů. Jsme rádi, že za námi zůstal kus dobře odvedené práce.